O této východoslovenské obci, ve které místní obyvatelé schovávali za války ohrožené lidi, především Židy, jsme už na blogu kdysi psali. 

Ozvala se nám kdysi paní Jana, dnes už "naše" Jana, Čechokanaďanka, jejíž tatínek, sestra a babičky se díky tomu zachránili. Dělali jsme pro Janu sešit s olšavickým kostelem i s portrétem tamního faráře Michale Mašleje, který v roce 1944 dokázal svou autoritou přimět farníky, aby lidi schovávali - nikdo z nich nikoho neodmítl a nevyzradil. Po skončení války se dřevěnek obce vynořila stovka lidí...

A do Olšavice mě pozvali, aby poznali aspoň někoho z té dílny, pro  kterou bych jejich dávný příběh zajímavý a která pro potomky statečných Olšavanů vyrobila krásné sešity. A tak začala má Spanilá jízda Slovenskem v doprovodu Jany. 

Čekala mě dojemná setkání s Helenkou a Mikušem Demočkovými z Olšavice, Jánem Gurnikem z obce Huncove a Růženkou Kormošovou ze Spišské Nové Vsi. Na úplném začátku této cesty stál dar od Jany, který k nám přišel zcela náhodně, pokud bychom ovšem věřili na náhody. 

Na fotkách je olšavický kostel s římskokatolickým oltářem a řeckokatolickým ikonostasem, pozůstatky roubenek a Demočkovi, úžasní lidé. 

Jen pro představu - jsou spolu 46 let a láska to byla nejen na první, ale i na poslední pohled, jak řekla Helenka.